Články autora

Monika Le Fay

Matka tří dětí. Dvě jsem porodila a jedno si přivezla. Režisérka několika desítek filmů. Scénáristka a spisovatelka.
8.8. 2019

Vzpomínka na Bořka Šípka

Časosběrný dokument mapující poslední léta významného architekta a designéra, jehož díla se realizovala po celém světě. Portrét uvedla ČT jako vzpomínku na B. Šípka, jenž by se v těchto dnech dožil 70 let (2016). Film vznikal od roku 2008 až do února 2016, kdy Bořek Šípek předčasně zemřel. Režie M. Le Fay. https://www.ceskatelevize.cz/porady/11011629192-nahy-sipek/

8.8. 2019

Místo objetí diazepam

Asi můj nejosobnější článek. O tom, co si myslím o dětských domovech. O Tulině a Ari. O Filípkovi z kojeneckého ústavu v Krči. A o tom, proč se zastánci ústavní lobby drží svých pozic jako čerti kopyta, místo aby dělali to, za co jsou placení – pomáhali dětem. Přečtěte si ho na odkazu zde: https://a2larm.cz/2019/07/misto-objeti-diazepam/?fbclid=IwAR0QiiDU5A-MB37ktAbGasODwpTTFZv9z4JzTEVlXBTDZ0ZdeesCrWZSYI8

12.6. 2019

Rozhovor pro Právo 2019

Článek si můžete přečíst po kliknutí sem.

10.10. 2018

Dobře si promyslete, co si přejete

Pořád se někdo vracel z Egypta. A já, která jsem v dětství chtěla studovat egyptologii, byla fascinovaná sfingami v Louvre, které jsem jednou zvečera v příšeří sama obcházela, jsem neměla ani čas, ani peníze. Děti byly malé, chodily ještě do školky, nemohla jsem nikam odjet. Všichni kolem navštěvovali Hurgádu a turistická centra a já jsem stejně nejvíc ze všeho toužila jet do Alexandrie,...

5.10. 2018

Největší splněné přání

Odjakživa jsem chtěla mít děti. A také, co se pamatuju. jsem si chtěla vzít dítě z dětského domova, sirotka z Afriky, vietnamského sirotčince, nebo malého Roma. Narodil se mi syn, pak druhý, a naši domácnost zaplnily děti. Kamarádi, neteř, která s námi bydlela v domě, dcera mého manžela z prvního manželství, tři holčičky ze sousedství, které s námi trávily každé odpoledne a všechny víkendy. A také romská...

1.10. 2018

Soustřeďte se na dobré věci

Přitahovat do svého života osoby, na které myslíme, je jednoduché. Podmínkou při tom je nelpět na tom, zda se to podaří nebo ne. Pamatuju si, jak jsem velmi intenzivně v Praze osmdesátých let myslela na člověka, který byl vzdálený nejméně tři sta kilometrů odsud. A pak jsem poslechla intuici, když jsem jela ráno metrem a podívala se na dlouhou řadu lidí za sebou. Stál...