Thriller, který se doopravdy stal

V tomto roce by se krásná, inteligentní a nadaná spisovatelka, malířka a vězeňkyně komunistických lágrů Dagmar Šimková dožila 90 let. Mohla by tu klidně být s námi, kdyby její zdraví nepoškodil čtrnáctiletý kriminál...
 

 

Stejně jako její přítelkyně Irenka, Aranka, Růženka, Rakša, Švícko, Nina a další, které předčasně zemřely. Některé seděly dvanáct let, jiné patnáct, nebo sedmnáct, jedna z nich dokonce devatenáct (šest let v koncentráku, třináct za komunistů)...

Potkala jsem Dášu před mnoha lety, když jsem poprvé četla až do rána její knihu. Posledních dvacet let svého života s ní trávím jako se svou přítelkyní, i když na rozdíl od Irenky, Rakši, Švícka a dalších jsem neměla možnost ji poznat osobně. 

Myslím na všechny ty týrané, ponižované a opovrhované ženy, které si v nelidských podmínkách udržely svou vnitřní sílu, krásu, inteligenci a mravní konzistentnost. Jaké by to byly, kdyby tyto ženy měly děti a ty děti vnuky, kteří by byli stejní jako ony, čestné, pravdomluvné a statečné osoby, které by se raděi nechaly zabít, než by sloužily zlu. A co by asi řekly na Miloše Zemana, Andreje Babiše, Tomia Okamuru a Vojtěcha Filipa. 

 

Chybí tu, v této společnosti, tyhle Dáši, tvrdohlavé a vzpurné lasice, které uměly šustit hedvábím a zločincům se dívaly do očí zpříma. Snad si na ně někdo vzpomene,

 

- Monika Le Fay, k 90. výročí Dagmar Šimkové

 Byly jsme tam taky 

Vzpomínky ženy, která byla v 50. letech vězněná z politických důvodů společně s Růženou Vackovou, Dagmar Skálovou, či Ninou Svobodovou. Strhující próza, při jejíž četbě běhá mráz po zádech.Příběh mladé dívky z buržoazní rodiny, která nemohla studovat. Za distriuci letáků a ukrývání vojenských zběhů si odseděla celkem čtrnáct let vězení.
Po roce 1968 odešla do Austrálie, kde se jí podařilo vystudovat sociální práci a dějiny umění. Pracovala jako manekýnka, kaskadérka, spolupracovnice Amnesty International v australských věznicích (jako jedna z mála prý měla u vězňů skutečnou autoritu). Uspořádala několik výstav výtvarného umění. Zemřela v únoru 1994 v Perthu a její popel je rozprášený v jednom z místních parků.

Několik let po její smrti knihu, v té době již nedostupnou, objevila Monika Le Fay, která se rozhodla ji vydat. Od té doby ji vydala již šestkrát. Kniha vzbudila velký ohlas. Byla čtena na pokračování v rozhlase, získala doložku ministerstva školství jako doporučená četba pro výuku dějin XX. století, byla přeložena do italštiny a na její motivy vzniklo několik divadelních her, mimo jiné Má vzdálená vlast (Karel Steigerwald pro Národní divadlo).

Kniha stojí 248 Kč vč DPH

0
vydání

"Na těch pouhých stopadesát stránek jejích vzpomínek čtenář hned tak nezapomene. Brutalita a sprostota komunistického režimu (nic abstraktního, tvořili ho samozřejmě lidé), absolutní zvůle, bezpráví a beznaděj, vylíčené s velkým literárním talentem. Ten je mi ovšem v této souvislosti téměř stydno zmiňovat. V člověku ještě dlouho zůstává pocit bezmocného vzteku, lítost nad zmařenými lidskými životy a také nekonečný obdiv k morální síle a odvaze autorky, která se tím peklem na zemi nenechala zlomit."

Irena DouskováSpisovatelka

"Důvodů, proč tuto publikaci opět avizovat, je několik. Třeba kvůli autentickému svědectví o atmosféře a smýšlení lidí v 50. letech. Anebo kvůli cenné zprávě o málo popsaném světě ženských věznic a lágrů. Své místo ve výčtu bude mít i vysoká literární hodnota této publikace. Slova spisovatelky totiž nejenom bolí a šokují. Jsou navíc přesná, smyslově bohatá i krásná a tokem času unášejí jakoby bezděčným způsobem podobným vyprávění žen při draní peří. Ty ale nikdy nezačínaly jako autorka výrokem mladého estébáka při svém zatýkání. "Jen se rozhlédni, kurvo reakcionářská! V životě se sem už nevrátíš."

Jaroslav FormánekRespekt

"Jsou knihy, které trvá přečíst chvíli, snad pár hodin, ale pak se ve vás sváří celé roky. A dost možná změní i váš náhled na skutečnost. K podobným literárním úkazům patří útlá próza Dagmar Šimkové Byly jsme tam taky. Bývalá "dívka swingu", inteligentní a vzdorná krasavice jak z románů Josefa Škvoreckého, posléze vězeňkyně, zaznamenala čtrnáct let strávených v nelidských podmínkách komunistických kriminálů. To, že právě její knížka je zvláštní a vymyká se, dosvědčuje i nebývalý čtenářský zájem. Šimková jde totiž na dřeň, tam kde ostatní svědkové snad váhali, popisuje lesbické orgie „nahý, objímající se, pářící se dav“, kamarádí se s prostitutkami a zlodějkami, nelakuje nic na růžovo, nebuduje pomníček vězňům komunismu."

Jáchym TopolSpisovatel

"Nejlepší česká kniha o tom, co doopravdy znamená komunismus. Po přečtení knihy už nikdy nebudete říkat, že máte depresi."

Monika Le FayVydavatelka knihy

"Paměti Dagmar Šimkové jsou ale také svědectvím toho, že jejich autorka byla schopna jednat rovně s každým, včetně recidivujících vražedkyň a prostitutek. Ani chvíli v té knize nefňuká a nenaříká, přesto je to kniha plná citu. Ke střízlivému, věcnému tónu, jímž jsou veškeré zážitky a události bez přikrášlování líčeny, patří i ironie, s níž Šimková pobyt ve vězení vytrvale označuje za „zájezd“ (autobusy převážející vězeňkyně skutečně nesly toto veselé označení, vzorové matky s dětmi jim zvesela mávaly)."

Olga StehlíkováLiterární kritička a básničkařka

"Dagmar Šimková napsala své vzpomínky bez patosu a velkých slov, s obrovským smyslem pro detaily a malé příběhy „všedního dne“ vězeňkyň. (...) Vzpomínky Dagmar Šimkové se vyznačují jakýmsi bytostným optimismem autorky. Zůstala nezlomena, přestože dennodenně zažívala hrůzy, které si dnes umíme jen obtížně představit. Kniha je poselstvím o tom, že lidskou důstojnost je možno si uchovat i v podmínkách, které jsou totálně nelidské."

Petr ZídekLidové Noviny

"Čtrnáct let věznění přečkala Dagmar Šimková se vztyčenou hlavou a o tom, co prožila, sepsala už v emigraci v australském Perthu strhující vzpomínkovou knížku, které její první nakladatel Josef Škvorecký přiřknul název Byly jsme tam taky. (...) Dáša pobývala v těch nejdrsnějších věznicích, na jedné cele s šlapkami, travičkami i vražedkyněmi vlastních dětí, a její až chladnokrevné líčení zvěrstev, kterých se zvláště na „politických“ dopuštěli nezřídka sadističtí dozorci, patří k tomu nejsilnějšímu, co bylo o pekle komunistické lůzovlády napsáno. Současně je její knížka svědectvím o tom, že i v nejtíživějších okamžicích může zůstat člověk člověkem."

Milan ŠteflČeský Rozhlas

Mezi čtenáře, které kniha oslovila a zaujala, patří mimo jiné
spisovatelé Irena Dousková, Hana Androniková, Natálie Kocábová a Jáchym Topol,
básník Ivan Martin Jirous,
hudebníci Karel Kryl, Vladimír Merta, Ivan Hlas, Michael Kocáb a Dan Bárta,
zakladatel galerie DOX Leoš Válka,
kardinál Dominik Duka,
Milan Paumer ze skupiny bratrů Mašínů,
herec Karel Roden,
sociolog Fedor Gál,
výtvarník Vladimír Jiránek
a další

- Recenze - 

z webových stránek nakladatelství Kosmas.cz

V dnešní internetové době, kdy pro většinu mladých lidí znamená 'komunismus' jen fronty na banány a boje o zájezd do Jugoslávie, přichází další vydání neobyčejného svědectví Dagmar Šimkové, vězněné v komunistických lágrech od roku 1952 do 1966. V nejhorších podmínkách, které se mnohdy ničím neliší od těch v nacistických koncentračních táborech, zbavené všeho, co dělá ženu ženou a člověka člověkem, si politické vězenkyně snažily udržet alespoň náznak normality. Dagmar Šimková vydala šokující zpověď o hrůzách komunistických lágrů a soudržnosti vezenkyň neskutečně lidským způsobem. Z každé věty je cítit boj o zachování zdravého rozumu v kanále lidskosti, snaha o víru v budoucnost v prostředí, které se na čtrnáct let jejího života stalo její realitou. Jedna z nejlepších knih, které jsem kdy četla.

Hana Gomoláková✩ ✩ ✩ ✩ ✩

K téhle knížce jsem se dostala úplnou náhodou, neb si ji jedna má kamarádka přeje k vánocům. A musím říct, že jsem ji přečetla jedním dechem. Útlá knížka, kterou by si měli přečíst všichni ti, co nostalgicky vzpomínají na dobu minulou. Člověku se nechce věřit, že nečte zápisky z nějakého koncentračního tábora, nebo z Gulagu... No, padesátá léta bych zažít nechtěla. Knihu budu každopádně propagovat a šířit dál.

Hana Kubíková✩ ✩ ✩ ✩ ✩

Knížku mi přinesl můj dobrý dobrý známý, pan Milan Paumer. Nedá se to přečíst najednou. Patří to do kategorie knih typu V.E.Frankl - A přece říci životu ano (pohled vězně - psychiatra na život v koncentráku). Líčení vězenkyně - ženy - je děsivé, nutno si stále připomínat hrůzy komunismu a potřebu stále proti němu bojovat, i dnes. Tak, jako Milan Paumer. Slíbil jsem mu, že poskytnu sponzorský dar na další vydání. Je nutno knihu doporučit jako povinnou školní četbu.

Miloš Mikolanda✩ ✩ ✩ ✩ ✩

Proč NEBÝT KOMUNISTOU. Tuhle paní připravila strana a vláda i o to nejcennější, co je pro každou ženu přirozené - být matkou. Přesto nezatrpkla a skutečně si vážila svobody. Doporučuji velmi.

Mary✩ ✩ ✩ ✩ ✩

Jáchym Topol čte z knihy na křtu v galerii DOX

Představení Blanky Fišerové na motivy knihy v Knihovně Václava Havla

Křes knihy Byly jsme tam taky v Galerii DOX - Jáchym Topol, Ivan Martin Jirous, Monika Le Fay a Františka Blažková

Byly jsme tam taky v knihovně Václava Havla

- OBJEDNÁVKA -