Největší splněné přání

5.10. 2018 Monika Le Fay 426x

Odjakživa jsem chtěla mít děti.

A také, co se pamatuju. jsem si chtěla vzít dítě z dětského domova, sirotka z Afriky, vietnamského sirotčince, nebo malého Roma.
Narodil se mi syn, pak druhý, a naši domácnost zaplnily děti. Kamarádi, neteř, která s námi bydlela v domě, dcera mého manžela z prvního manželství, tři holčičky ze sousedství, které s námi trávily každé odpoledne a všechny víkendy. A také romská holčička z dětského domova, chlapec z Litvy, který byl na prázdninách v Praze a další. Pomáhala jsem chlapci z kojeneckého ústavu, který bezvládně ležel v postýlce, nenavazoval oční kontakt a krmili ho sondou. Šest nebo sedm dětí u nás bylo každý den. Adoptovali jsme na dálku děti z Litvy a holčičku z Keni. Cítila jsem ale, že bych chtěla udělat něco trvalejšího, pomoc dítěti, které nemá domov, trvale, nejen penězi, nebo trávením volného času.

Od záměru do realizace trvalo pětadvacet let. Někdy prostě trvá, než se přání splní. Ale když se člověk rozhodne celým srdcem, jde to ráz na ráz.
Mrzelo mě, že jsem nedokázala vytvořit podmínky k tomu, abychom měli nějaké dítě doma dřív. Neexistoval partner, který by s tím souhlasil (dočasně ano, trvale ne), nebyly podmínky, bydlení, peníze, čas.

Prvním vážným krokem bylo, když jsem si domlouvala natáčení v sirotčinci v Zimbabwe, odkud jsem si chtěla přivézt kojence domů. Mezitím jsem se konečně rozvedla a skončil téměř deset let trvající spor o děti. Také jsme se přestěhovali a měli jsme pro nového člena domácnosti víc místa. Stěhování, natáčení, psaní a vydávání knih mi zabralo tolik času, že na Afriku už nezbylo. Mezitím jsem přemýšlela nad tím, proč vlastně vozit dítě z Afriky k nám, když jsou u nás dětské domovy a Klokánky plné dětí, které nikdo nechce.

Je samozřejmě v mnoha ohledech jednodušší, pokud si můžete dovolit jet do Afriky, přivézt dítě odtamtud. Pomalost českého soudnictví jsem zažívala na vlastní kůži a poslední co bych chtěla bylo soudit se další roky. Uvědomovala jsem si ale, že pokud najdu nějaké romské dítě, nebude to tak složité. Češi o děti s tmavýma očima a vlásky nemají moc zájem a často se takové dítě vyváží do Skandinávie a jinam do světa. Cizinci nechápou, proč si vlastně Češi chtějí adoptovat sirotky z Filipín a z Malawi, když mají vlastních tolik, že je musí vyvážet.

Přání dostávalo reálnější obrysy. Chlapeček? Holčička?
Byli jsme vybavení oblečením, sportovním vybavením a hračkami pro kluky, na druhou stranu bych měla ráda holčičku. Ne kojence, protože o ty je největší zájem. Takovou, která už sama umí běhat. A bylo by skvělé, kdyby se jmenovala Vanessa.
Dnes už si nepamatuju, jak jsem k tomu jménu přišla, protože když jsem měla rodit, napsal jsem si do papírů Elsa a Noemi. Ale teď jsem měla jasnou představu – malá tmavovlasá holčička s tmavýma očima s ohníčky. Vanessa.

Netrvalo moc dlouho a jednu takovou malou okatou holčičku s tvářemi jako křeček jsme potkali. Bylo jí dva a půl. Jmenovala se – jak jinak – Vanessa.
Že se přání neplní?
A opravdu nejde, aby si svobodná matka dvou dětí vzala domů dítě?
Musíte si skutečně vybírat mezi kariérou a rodinou?
Doopravdy nemůžeme sami požádat soud a musíme trpně čekat, až se stát nad námi smiluje?

Trvalo to dlouhý rok, než jsme si dceru mohli přivézt domů. Nebylo jí 2,5 ale 3,5. Měla krásné dlouhé černé vlásky a tmavé velké oči. Ale byla tu a od první chvíle se chovala jako doma.
Přichystala jsem pro ni bílou postýlku s ovečkama a lehla si k ní, aby se nebála. Byla jsem ze všeho dění tak unavená, že jsem málem usnula dřív, než ona.
A najednou ze tmy slyším tichý hlásek: – Maminko! Moni! Spinkáš? Dobrou noc!

Toto je ukázka z mé nejnovější knihy. Jestli vás zajímá, jak to dopadlo, tak si můžete pokračování přečíst v knize. 

Objednat se dá jednoduše zde.

nebo obdarujte i své blízké
na Vánoce:
akce 2+1 zdarma

Matka tří dětí. Dvě jsem porodila a jedno si přivezla. Režisérka několika desítek filmů. Scénáristka a spisovatelka.

nová kniha

Vysoká škola
pozitivního myšlení

právě v předprodeji pouze online za 50% cenu

Komentáře