Soustřeďte se na dobré věci

1.10. 2018 Monika Le Fay 351x

Přitahovat do svého života osoby, na které myslíme, je jednoduché. Podmínkou při tom je nelpět na tom, zda se to podaří nebo ne.

Pamatuju si, jak jsem velmi intenzivně v Praze osmdesátých let myslela na člověka, který byl vzdálený nejméně tři sta kilometrů odsud. A pak jsem poslechla intuici, když jsem jela ráno metrem a podívala se na dlouhou řadu lidí za sebou. Stál tam. Nebo jsem ho potkala na nádraží, i když jsem byla přesvědčená, že tam být nemůže, protože říkal, že v té době má být někde úplně jinde. V té době to působilo zřejmě dost podezřele. Aby neměl pocit, že sleduju každý jeho krok, odjela jsem na Horňácké slavnosti do Velké nad Veličkou a potkala ho tam. Síla myšlenky je velká a naše schopnost přitahovat si do svého života, co potřebujeme, také.

Jednou jsem se procházela Starým Městem a myslela na kolegu, s nímž jsem měla rozdělanou práci, na které mi velmi záleželo. Souběhem okolností jsme se ale několik měsíců neviděli a práce stála. Řekla jsem si, že ho budu muset vyhledat, aby se něco posunulo.

V Bartolomějské ulici je kostel, přímo naproti policie. Mnohokrát jsem tou ulicí chodila a procházela a téměř vždy jsem myslela na to, že tu byla dříve vyšetřovna Státní bezpečnosti a na lidi, kteří tam byli zavlečení a mučení. Toho dne, kdy jsem se soustředila na svého kolegu, jsem se jakoby poprvé zadívala víc na ten kostel, který jsem dříve jen míjela. Všimla jsem si dveří, když jsem procházela kolem. Byl všední den, dopoledne, podle všeho v kostele neměla být žádná mše. Následovala jsem svou intuici, vrátila se a otevřela dveře do kostela. Kolega Miloš seděl hned za nimi a byl hluboce soustředěný na modlitbu. Nemohla jsem si pomoct a začala se nahlas smát.

Všechny moudré knihy nás upozorňují na to, že kam upřeme naši pozornost, tam se dostaneme. Je to velmi jednoduché, ale hodně lidí má potíže to pochopit. Trvalo mi dost dlouho, než mi to skutečně došlo – nejde o nic jiného, než zaměřovat pozornost neustále pouze na to, co chci, co se mi líbí a co je příjemné.

Všechno, co jsem si kdy vysnila, se splnilo. Co jsem uložila na mapu přání, se časem realizovalo. To, co jsem si napsala na papír, že udělám – napíšu, natočím, obstarám, koupím, se splnilo. Když člověk píše knihu, všechno vzniká „z ničeho“ nad prázdným papírem nebo obrazovkou počítače. A z toho dokonalého nic, z prázdnoty, přijde myšlenka. Když myšlenky běží tak rychle za sebou, že je nestačím zapisovat, je to známka toho, že jsem na správné stopě.

Dřív jsem psala všechny ty dobré zprávy, synchronicity, náhodné laskavosti a malé zázraky hlavně na Facebook. Přátelé mi potom vždycky psali a ptali se mě, proč to vlastně všechno nenapíšu a neudělám z toho knihu?

Nikdy jsem nedokázala přesně odpovědět.  Nejspíš proto, že jsem měla hodně jiné práce. Pořád jsem něco dělala. Nejdřív pro lidi, kteří zažili holocaust, pak jsem se zajímala o vězně z padesátých let a disidenty z období normalizace. Také o opuštěná a týraná zvířata a především opuštěné a týrané děti. Pro děti jiného etnika, mentálně nebo fyzicky postižené. Úkolů přede mnou byla celá řada a místo aby se zmenšovala, stále narůstala.

Když jsem pak jednoho dne jela na nádraží pro návštěvu, která mířila k nám domů, oslovila mě slečna s kasičkou, jestli nechci přispět na nějaký bohulibý účel. Protože jsem jela pro ty tři lidi a doma na mě čekaly tři děti, několik psů, kocouři, králíci a více než sto rybiček, najednou mi to přišlo směšné.

– Víte co? řekla jsem jí po pravdě. – Mám africkou holčičku v adopci na dálku, které platím školu. Další holčičku jsem si vzala domů. Taky zachraňuju psy ze Slovenska před utracením, takže momentálně mám čtyři a k tomu nalezené kočky a králíky z laboratoří. Já myslím, že už toho mám docela dost.

Dlouhou dobu se má pozornost zaměřovala jen na to, co je tragické a smutné. Natočila jsem desítky filmů o lidech, kteří se narodili v Terezíně, strávili mnoho let ve vězení, překonali rakovinu, zemřely jim děti nebo rodiče, museli odejít do exilu, přišli o veškerý majetek, nemohli studovat, byli šikanovaní, zneužívaní, starali se o doživotně odsouzené vězně.

Mnoho let jsem nedělala nic jiného.

Všichni ti lidé pro mě byli inspirací v tom, jak se dá přežít život, který vám rozdá špatné karty a jak nakonec všechno může dopadnout dobře.

Ve své závislosti na utrpení jsem se obklopovala lidmi a dokonce i zvířaty, které měly pohnuté osudy.

Naši psi pocházeli z karanténních stanic, kde stáli ve frontě na čekací listině zvířat k utracení. Kočky byly bez výjimky nalezené. Naší Líze zabili všechna koťátka kromě jednoho a ona sama měla být také zabita. Lízu i s koťátkem jsme si vzali domů.

Život není ale jen stálé utrpení a dřina.

Kdybychom nepoznali zlo, nikdy bychom si nevážili dobra. Bez přítomnosti tmy neoceníme světlo.

Nikomu ale neprospějeme tím, že se sami máme špatně, nebo žijeme životy, které jsou k pláči. Žádný chudý člověk se nenají tím, že my sami budeme bez peněz. Nikomu nemocnému se neuleví tím, že ani my nebudeme zdraví. Spíš vaše zdraví a dobrá nálada mohou na chvíli rozzářit den někomu, kdo sám nemá energii. Stejně jako vaše příjmy mohou pomáhat tam, kde je třeba. Celý život pomáhám a dávám peníze, považuju to za úplně samozřejmé. Mně také mnohokrát v životě hodně lidí pomohlo.

Pokud nepomáháte, ocitáte se na slepé koleji. Stejně jako když se soustředíte pouze na utrpení a zlé věci. Když zaměříte svou pozornost na dobro a krásu, neznamená to, že nevidíte špatné věci kolem sebe. Váš život ale bude daleko jednodušší a lepší.

Toto je ukázka z mé nejnovější knihy. Jestli vás zajímá, jak to dopadlo, tak si můžete pokračování přečíst v knize. 

Objednat se dá jednoduše zde.

nebo obdarujte i své blízké
na Vánoce:
akce 2+1 zdarma

Matka tří dětí. Dvě jsem porodila a jedno si přivezla. Režisérka několika desítek filmů. Scénáristka a spisovatelka.

nová kniha

Vysoká škola
pozitivního myšlení

právě v předprodeji pouze online za 50% cenu

Komentáře